Zariatnatmikova knihovna

Diskuse

Položky 569-578 z 36881 nalezených.

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38]:
Zkus ji přečíst něco o zen-buddhismu. Osobně bych doporučil čtení a rozjímání nad zenovými příběhy.
Neboť zen je stav nezachytitelný slovem, ale tvé popisy se k němu přibližují.
Mě osobně tahle cesta pomohla přenést se nad mnoho běžných strastí bytí a najít vnitřní klid.

KUATO - [30.04.18 21:35] •

valpurzina noc je dneska.. :o)

KRADEK - [30.04.18 21:30] •

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38]: Naopak ber se vážně. Život je nutný, už jen že smyslem života je život napovídá, že ulpívání jde proti. Vyřkneš-li a doplníš neberte mne příliš vážně je svědkem toho, že jsi připraven to své ztratit při vyjádření nesouhlasu v druhých, však vně nic nenalezneš a souhlasu druhých netřeba, neb z nitra vše naopak bere se. Máš za to možná, že jako neznalý bys vypadal, každopádně hledáš správnou cestu. A opět tou jsi jen Ty. Tak jako strom může na každého jinak působit, tak i život jinak odpovídá, neb každý jinak k němu staví se. A právě v životě a v zrcadlení nalézáš sebe, nikoliv však v názorech druhých, ale ve vlastním, a to i ve svých chybách. A nikoliv aby bylo jméno vyřknuto, ale tam, do rovin bezejména.
Východiska ze situací, jsou zpravidla již v otázce, však hledám je rovněž.

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38] •

LOCKI - [23.04.18 09:20]:
Musím předeslat, že se snažím o nalezení východiska ze situací, (kterých bývá život lidský plný) kdy dokáže čas, potažmo pomíjivost, člověka řádně potrápit.
Někdo se prostě obrní navenek, uvnitř je pak ale nevědomě nahlodáván s ještě horšími důsledky.
Mám rád první kapitoly Bhagavadghíty, kde se hovoří o moudrosti lidské, která je přístupná člověku ve stavu běžného žití a moudrosti Božské, která vidí hmotnou rovinu jako naprosto neovlivňující duchovní podstatu bytosti. Otázka je, jak navodit onen "mód Božské moudrosti" a setrvat v něm, když obvykle "zření vyšších věcí" bývá též pomíjivé a z paměti už nevyvolatelné. Vědění na intelektuální úrovni neřeší opravdu vůbec nic, jak ostatně správně připomíná Snop.
Locki: Oním jménem myslím souhrn celého procesu nazývaného „život“, viděného jako obraz celého žitého „já“ v jakési zmrzlé formě. Tady jsem se inspiroval právě psychoterapeutickou metodou, zvanou Focusing, kde člověk pracuje s tělesným symptomem, kdy je potřeba změnit neurčitý pocit, který je vlastně jakýmsi zamrzlým obrazem, v proces, který vede k psychickému odblokování a nastartování uzdravujícího procesu. Tady jde samozřejmě proces jiného řádu, ale jako analogie se mi zamlouvá :-).
Možná, že proces „život“ je nutný k vývoji „nadčasového člověka“, kdy v bezčasí se obraz, či jméno, již od počátku existující, musí nějak dokončit, jakby obraz vybarvit, jméno vyřknout. Možná bych použil přirovnání k programu, který musí být spuštěn, aby vznikl nějaký výstup, jako když Bible, i Bhagavadghíta, hovoří o poli životy, které musí přinést plody, o povaze kterých ovšem nevím vůbec nic.
Je to jen zmatená hypotéza, neberte mě moc vážně…

LOCKI (vulgo TheLayLama) - [23.04.18 09:20] •

SISACHOCHUš - [20.04.18 16:43]: Jak říkáš - jde o vědomí. Jeho vztah k času popisuješ hezky. Odpověď se podle mého nachází ve zkušenosti vědomí obráceného k vědomí samotnému, ke Zdroji. V tomto spočívání jsme vůči času jinak, než v identifikaci s pomíjivým. Jak píše KRADEK. SNOP vystihuje správný postoj ve vztahu k teoriím času. Zde je dobré být praktický. Což mě vede k otázkám na Tvé další věty - jak by mělo vypadat to pojmenování? A mohl bys prosím trošku víc otevřít ten uzdravující proces? Obojí mám nějak uchopené, je to podstatné, ale jsi příliš stručný abych poznal zda se míjíme, nebo ne.

V této souvislosti opět připomenu praxi hledání a navštěvování míst, na kterých neleží stín pomíjivosti, nebo jinak řečeno jsou jistým způsobem vyjmuty z nadvlády času a září na nich zdroj života. Vznikají posvěcením a lidskou zkušeností s Věčností, která je otištěna do posvátného prostoru. V Praze (nejen, samozřejmě) je takových míst dost. Tam vědomí snáze spočine ve Věčnosti Teď. Dokud se tak nestane, pomáhá vést duch místa člověka. Stane-li se, oživuje člověk otisk a posvěcuje místo živou zkušeností s Věčným.

Nechtěl bych ale, aby předchozím odstavcem byly zakryty mé otázky na Tebe, tak je ještě připomínám.

KAKTUS - [22.04.18 16:44] •

O čase si dovolím doporučit knihu - jak jinak - O čase. Netrouf bych si to, nemít autor dnes narozeniny. ;-) (Paul Davies) A jak vím, že má dnes narozeniny? Náhoda. (?)

KRADEK - [21.04.18 21:52] •

SNOP - [21.04.18 10:14]: Ulpívám, mylně se identifikuji, prožívám, bezčasé čas zažívá, a samo k sobě se navrací, když iluze pozbývá. Nemění se vědomí, jen hávy se ztrácí, je to nikoliv ztráta však, jen ztráta spojení, když krokem v tento svět dochází k zdvojeníé, přesto však ztratit spoj k sobě mohu, přesto jen dočasně, no ve věčnosti nemohu ;-)

SNOP - [21.04.18 10:14] •

SISACHOCHUš - [20.04.18 16:43]: Ono techhle napadu muze mit clovek dvanact do tuctu. Dulezitejsi otazka je, co s tim. Cim se zmeni tvuj zivot, kdyby byla pravda tohle a ne neco jineho? Co budes delat jinak, kdyz tomu uveris? zmeni se tve cile ci moznosti? Pokud ne, tak je to zcela zbytecny prostocvik.

Ale dobra, pojdme se na to podivat:

Kdyz se rekne, ze cas je iluze, tak vlastne netusim, co se tim mysli. I pokud by to byl vykon vedomi, tak je to prece vykon vedomi a ne iluze. Treba radost je taky vykon ci stav vedomi a nerekneme, ze radost je iluze. Nebo ano?
Navic je problematicke rict, ze pak vedomi "odehrava" casoprostor jako jakysi film - protoze to znamena, ze tedy uz casoprostor je nejak dany. Ale opravdu je? Co jsou tedy zakladni entity? Vedomi a casoprostor?
A pokud je vedomi ve vecnosti, jak vubec muze neco odehravat? Vecnost neni sempiternita. Vecnost je absence casu. Vykon, kterym vznika cas, musi byt sam necasovy - ale proc tedy vnimame sve byti v case? Proc se identifikujeme ve vykonu vedomi - sama sebe?
A mluvis o uzdravujicicm procesu - ale kdo by se menil? Pokud veodmi, jak kdyz neni v case?

SISACHOCHUš - [20.04.18 18:22] •

Ta báseň mluví o vědomí jako ne o světle svítícím na políčka časoprostorové reality, ale přímo o vědomí, jakožto promítačce, ta políčka produkující...

SISACHOCHUš - [20.04.18 16:43] •

Nadhodím tu téma, které mi už velmi dlouho nedá spát: čas, resp. pomíjivost. Říká se, že čas je jen iluze, že jde o obraz jakési jednoty, rozložený do posloupností. Osobně si myslím, že "vztažná soustava" je tu vědomí, nahlížející, či přímo osvětlující ubíhání "políček" filmu jménem časoprostor.
V takovém případě je vědomí doma ve "věčnosti". Samo není proces, nikam neubíhá, čas je nijak neopotřebovává.
Ten věčný praobraz si představuji jako pojmenování čehosi, co není vyřešené, jak to znám z fokusingu. Tam jde o zamrzlý problém, který musí člověk trefně pojmenovat, aby vystihl jeho podstatu. Tím se zamrzlý problém postupně stává uzdravujícím procesem.
Je to jen takový nápad, třeba je to všechno jinak...