Zariatnatmikova knihovna

Diskuse

Položky 567-576 z 36881 nalezených.

Rád si užívám krátkodobé bytí jen jako čisté vnímání. Lehnu si na lehátko do zahrady, zavřu oči a zmizím. Je jen zpěv ptáků, vítr vanoucí v korunách stromů, vzdálený ruch města, ne žádné "já". Nějak tak si představuji bytí jako nezúčastněný pozorovatel a nějak citově oploštělý si při tom nepřijdu. Ono ani v té chvíli jaksi není nikoho, kdo by mohl být citově oploštělý, když není onoho "já". Jen jsem netušil, že vlastně praktikuji Zen :-) .
Ovšem uznávám, že krátkodobá cvičení nejsou žádným řešením.

LOCKI (vulgo TheLayLama) - [03.05.18 15:29] •

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38]: Čím jsem starší, tím méně hledám útěchu v metodách odtažení do nestranného, případně zatažení do sebe, nebo jakýchkoliv jiných metod vlastní záchrany. Navození módu Božské moudrosti, který by měl sloužit jen k vlastní záchraně od utrpení nevyjímaje. Je tomu proto, že moje/tvoje, já/ty je úroveň, která už po základní zkušenosti správného odosobnění nemá tak ostré hranice, jako když člověk kouká jen individuálně.

Cest, kterými se dostáváme ze zajetí osobního já je samozřejmě více. Člověk se může vydat, může překročit sebe do lásky, ve které moje trápení a trápení milované bytosti, stejně jako radost nejsou mé/její, ale skrze lásku hranice padají. Na této cestě se dá pocítit láska Života, který se vydává do všech podob.

Z duše je mi již odporná cesta radikálního odtažení, citové kastrace, která sice zbabělce chrání před bolestí, ale za cenu duševního zmrzačení. Obraz "mudrce" lhostejně přehlížejícího hemžení světa, povýšených mistrů v ústraní je svět těch, kteří jestli dosáhli mistrovství, tak ve zbožštělém sobectví.

Mohl bych pokračovat, abych ukázkami kudy ne na zaběhlých kolejích jednoduchých řešení naznačil, kde je asi Střední cesta. Cesta obsahující, živá, vnímavá, kde božská moudrost není odlidštěnou a nakonec nelidskou, ale prostupuje člověka stejně, jako ho prostupuje Život. Útěchou je, že milovat život v jeho podobách i ten bez podoby dává vteřinám pomíjivého bytí podíl na věčnosti.

Život se nějak vyslovuje ve formě. Možná je naplněním tohoto vyslovování někdo, kdo ve svém bytí oslaví všechny a všechno, co k němu vedlo. Duch, který spasí formu i jako každou jednu, která byla součástí cesty Života k Němu. Nevím, tohle je otázka víry...

GENJU - [01.05.18 20:30] •

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38]:
Zkus ji přečíst něco o zen-buddhismu. Osobně bych doporučil čtení a rozjímání nad zenovými příběhy.
Neboť zen je stav nezachytitelný slovem, ale tvé popisy se k němu přibližují.
Mě osobně tahle cesta pomohla přenést se nad mnoho běžných strastí bytí a najít vnitřní klid.

KUATO - [30.04.18 21:35] •

valpurzina noc je dneska.. :o)

KRADEK - [30.04.18 21:30] •

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38]: Naopak ber se vážně. Život je nutný, už jen že smyslem života je život napovídá, že ulpívání jde proti. Vyřkneš-li a doplníš neberte mne příliš vážně je svědkem toho, že jsi připraven to své ztratit při vyjádření nesouhlasu v druhých, však vně nic nenalezneš a souhlasu druhých netřeba, neb z nitra vše naopak bere se. Máš za to možná, že jako neznalý bys vypadal, každopádně hledáš správnou cestu. A opět tou jsi jen Ty. Tak jako strom může na každého jinak působit, tak i život jinak odpovídá, neb každý jinak k němu staví se. A právě v životě a v zrcadlení nalézáš sebe, nikoliv však v názorech druhých, ale ve vlastním, a to i ve svých chybách. A nikoliv aby bylo jméno vyřknuto, ale tam, do rovin bezejména.
Východiska ze situací, jsou zpravidla již v otázce, však hledám je rovněž.

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38] •

LOCKI - [23.04.18 09:20]:
Musím předeslat, že se snažím o nalezení východiska ze situací, (kterých bývá život lidský plný) kdy dokáže čas, potažmo pomíjivost, člověka řádně potrápit.
Někdo se prostě obrní navenek, uvnitř je pak ale nevědomě nahlodáván s ještě horšími důsledky.
Mám rád první kapitoly Bhagavadghíty, kde se hovoří o moudrosti lidské, která je přístupná člověku ve stavu běžného žití a moudrosti Božské, která vidí hmotnou rovinu jako naprosto neovlivňující duchovní podstatu bytosti. Otázka je, jak navodit onen "mód Božské moudrosti" a setrvat v něm, když obvykle "zření vyšších věcí" bývá též pomíjivé a z paměti už nevyvolatelné. Vědění na intelektuální úrovni neřeší opravdu vůbec nic, jak ostatně správně připomíná Snop.
Locki: Oním jménem myslím souhrn celého procesu nazývaného „život“, viděného jako obraz celého žitého „já“ v jakési zmrzlé formě. Tady jsem se inspiroval právě psychoterapeutickou metodou, zvanou Focusing, kde člověk pracuje s tělesným symptomem, kdy je potřeba změnit neurčitý pocit, který je vlastně jakýmsi zamrzlým obrazem, v proces, který vede k psychickému odblokování a nastartování uzdravujícího procesu. Tady jde samozřejmě proces jiného řádu, ale jako analogie se mi zamlouvá :-).
Možná, že proces „život“ je nutný k vývoji „nadčasového člověka“, kdy v bezčasí se obraz, či jméno, již od počátku existující, musí nějak dokončit, jakby obraz vybarvit, jméno vyřknout. Možná bych použil přirovnání k programu, který musí být spuštěn, aby vznikl nějaký výstup, jako když Bible, i Bhagavadghíta, hovoří o poli životy, které musí přinést plody, o povaze kterých ovšem nevím vůbec nic.
Je to jen zmatená hypotéza, neberte mě moc vážně…

LOCKI (vulgo TheLayLama) - [23.04.18 09:20] •

SISACHOCHUš - [20.04.18 16:43]: Jak říkáš - jde o vědomí. Jeho vztah k času popisuješ hezky. Odpověď se podle mého nachází ve zkušenosti vědomí obráceného k vědomí samotnému, ke Zdroji. V tomto spočívání jsme vůči času jinak, než v identifikaci s pomíjivým. Jak píše KRADEK. SNOP vystihuje správný postoj ve vztahu k teoriím času. Zde je dobré být praktický. Což mě vede k otázkám na Tvé další věty - jak by mělo vypadat to pojmenování? A mohl bys prosím trošku víc otevřít ten uzdravující proces? Obojí mám nějak uchopené, je to podstatné, ale jsi příliš stručný abych poznal zda se míjíme, nebo ne.

V této souvislosti opět připomenu praxi hledání a navštěvování míst, na kterých neleží stín pomíjivosti, nebo jinak řečeno jsou jistým způsobem vyjmuty z nadvlády času a září na nich zdroj života. Vznikají posvěcením a lidskou zkušeností s Věčností, která je otištěna do posvátného prostoru. V Praze (nejen, samozřejmě) je takových míst dost. Tam vědomí snáze spočine ve Věčnosti Teď. Dokud se tak nestane, pomáhá vést duch místa člověka. Stane-li se, oživuje člověk otisk a posvěcuje místo živou zkušeností s Věčným.

Nechtěl bych ale, aby předchozím odstavcem byly zakryty mé otázky na Tebe, tak je ještě připomínám.

KAKTUS - [22.04.18 16:44] •

O čase si dovolím doporučit knihu - jak jinak - O čase. Netrouf bych si to, nemít autor dnes narozeniny. ;-) (Paul Davies) A jak vím, že má dnes narozeniny? Náhoda. (?)

KRADEK - [21.04.18 21:52] •

SNOP - [21.04.18 10:14]: Ulpívám, mylně se identifikuji, prožívám, bezčasé čas zažívá, a samo k sobě se navrací, když iluze pozbývá. Nemění se vědomí, jen hávy se ztrácí, je to nikoliv ztráta však, jen ztráta spojení, když krokem v tento svět dochází k zdvojeníé, přesto však ztratit spoj k sobě mohu, přesto jen dočasně, no ve věčnosti nemohu ;-)

SNOP - [21.04.18 10:14] •

SISACHOCHUš - [20.04.18 16:43]: Ono techhle napadu muze mit clovek dvanact do tuctu. Dulezitejsi otazka je, co s tim. Cim se zmeni tvuj zivot, kdyby byla pravda tohle a ne neco jineho? Co budes delat jinak, kdyz tomu uveris? zmeni se tve cile ci moznosti? Pokud ne, tak je to zcela zbytecny prostocvik.

Ale dobra, pojdme se na to podivat:

Kdyz se rekne, ze cas je iluze, tak vlastne netusim, co se tim mysli. I pokud by to byl vykon vedomi, tak je to prece vykon vedomi a ne iluze. Treba radost je taky vykon ci stav vedomi a nerekneme, ze radost je iluze. Nebo ano?
Navic je problematicke rict, ze pak vedomi "odehrava" casoprostor jako jakysi film - protoze to znamena, ze tedy uz casoprostor je nejak dany. Ale opravdu je? Co jsou tedy zakladni entity? Vedomi a casoprostor?
A pokud je vedomi ve vecnosti, jak vubec muze neco odehravat? Vecnost neni sempiternita. Vecnost je absence casu. Vykon, kterym vznika cas, musi byt sam necasovy - ale proc tedy vnimame sve byti v case? Proc se identifikujeme ve vykonu vedomi - sama sebe?
A mluvis o uzdravujicicm procesu - ale kdo by se menil? Pokud veodmi, jak kdyz neni v case?