Zariatnatmikova knihovna

Diskuse

Položky 3-12 z 36900 nalezených.

AFAR - [01.08.24 15:12]

Postup k vykoupení si nemůžeme přestavit jinak, než že se musí dít přes radostné
stavy.
...
Radostivost nikomu „do klína nespadne“. Proto se každý musí namáhat, aby
se právě rozvíjením radostivosti vnitřně přiblížil nebeským stavům; to je praktická
cesta do nebe jakožto do mezistavu na cestě ke spáse od přirozeného snad
lidského stavu.
...
Nemoudrý laik si tedy může o cestě mystického a duchovního vývoje myslit,
co chce, ale nikdy se nemůže vyhnout tomu, aby splnil všechny své tužby, sahající
po slastech snad smyslových, snad nadsmyslových, jež jsou přese všechno
pouze slastmi smyslovými. To je totiž skutečnost, vyplývající z psychologické
zákonitosti. Právě z ní vyplývá, že životní proces nikdy nelze ukončit zásahem
vůle, nýbrž vždy jen prožitím a snad dokonce dožitím všeho, co vyvstalé tužby
předurčily.
Pro neznalost této skutečnosti selhaly i nejrafinovanější formy indické askeze.
...
Proto je nezbytné radovat se. Právě radostivost, především bezpříčinná, je
oním duchovním šípem, jímž lze skolit zdánlivě neovladatelnou přirozenost,
která se chce jednou radovat a po nasycení radostivostí zase trápit, aby kolísavá
cesta nebyla opuštěna a aby člověk nikdy s konečnou platností neunikl
strasti.

Květoslav Minařík - Jóga v životě současného člověka - kapitola "Proč rozvíjet radostnou náladu"

Nic složitýho, buď chceš nebo nechceš a budeš dál trpět, což Ti zase dál pomůže nelpět.

Hodně Zdaru

PAN G - [06.08.24 23:13] •

AFAR - hezké na světě, který vytvořil Búh je, že ho můžeš chytnout kdekoli a eventuálně dojdeš k Němu.
Osobně jsem toho přesvědčení, že v Božím algoritmu je každé vtělení - ultra jasné i skromně tmavé dobré. Protože jsi prozkoumala tuto možnost pro nás pro všechny.
Mně osobně tankují protiklady - být osvícený na Žižkově. Smířlivý zkorumpovaný kněz. Citlivý feminini válečník. Víš co.
Ale to je věc vkusu

NATHA (vulgo NONAME789) - [03.08.24 20:32] •

AFAR - [03.08.24 16:31]: jasny, to vzdani se neceho je duchovne obvykle vzdani se zdroje toho co prinadi prekazky na te duchovni ceste, byt pouze potencialne. typucky theravadovy buddhismus, a spousta slibu... to ale je jedna mozna cesta, ustoupeni od bezneho zivota, druha ten duchovni cil realizuje v ramci neopusteni toho bezneho zivota. Typicky buddhisticka tantrika.

Ja narazel na to mnisstvi a hormony..., pred asi 2 lety jsem cosi resil s tibetskou mniskou (kagyu), original tibetanku, byt v nepalu. Tulku, neco pres 30, zacala v cca 12ti, byla na minimalne 3 3 letych odsobneni... Ac ma mnisske sliby, mahajana, mela pres 50 sexualnich partneru, vc. svych lamu a lidi na odosobnenich. Tam je docela bezne ze to osazenstvo co je na 3 roky a 3 mesice, krom ucitelu oddeleno od sveta, no prcajise mezi sebou.

Ono totiz, mnizske sliby v mahajane zahrnuji sice celibat, lec s tantrikou jsou dve verze interpretace, jedna rika ze tyhle sliby jsou prioritni (gelugpa) a mnich co chce delat sexualni tantrikus partnerkou musi ty sliby napred odvolat, jine linie to berou tak ze ten cil, osviceni je nadrazeny slibum, tudiz klidne pod zaminkou realizace na to kaslou (kagyu, sakyapove...)

SNOP - [03.08.24 19:17] •

AFAR - [03.08.24 16:34]: To ovsem s prominutim predpokladas, ze "ztratit nadhled, nechat se pohltit a vtahnout" je neco hodnotneho. Ono to muze vypadat, ze "jit do toho all-in" znamena presne tohle. Jenomze ono spise ne. Ono to spise znamena jenom proste se rozhodnout a nezpochybnovat svoje rozhodnuti, protoze bez toho to nemuzes delat "dobre". Ale "dobre" urcite neznamena "ztratit nadhled", spise naopak - uchovat si ho. Hra se da hrat dobre i ve chvili, kdy se nehraje na vyhru - proste pokud te to bavi a pokud to bavi i toho, s kym hrajes, a pokud ho to - a cely svet - privadi k Bohu.
Analogie pochopitelne vzdy nakonec selzou, protoze jsou to jenom analogie. Ale opravdu si myslim, ze je rozdil mezi tim, jit do neceho zcela, v tom smyslu, ze uplne jasne a vzdy vidis, ze sis taky mohla vybrat jinak a bylo by to stejne dobre, a s timto nadhledem a volnosti to pak budes delat co nejlepe, ackoli vis, jak je to vsechno jenom detska hra (takova ta, ktera nema vyherce, ani smysl, ale jenom radost), a jit do neceho zcela a nechat se tim pohltit a ztratit nakonec i toho Boha, protoze dulezite bude hrat a vyhrat, ne Buh.

AFAR - [03.08.24 16:34] •

SNOP - [02.08.24 23:19]: Vis, co je zajimave? Ze presne tohle mi rekla mniska v klastere nez jsem odjela... Ze zadna z techto moznosti neni ani spravna ani spatna. Ze obe dve rozhodnuti mohou byt stejne krasne a naplnujici, kdyz je budu zit na 100% (budu je delat dobre). A ze az se rozhodnu, nemela bych menit, protoze neni mozne jit chvili jednu cestu a pak druhou. - Tak se clovek nikam nedostane. No a pak mi taky rekla, ze uz jsem se vlastne v minulosti rozhodla, a to, co se deje nyni, je jen to, ze jsem "coward". : - ))

S tim mottem je to opravdu vtipne. : - )) Jen nevim, zda se tak da opravdu soutezit na Olympiade. Neni to nahodou touha po vyhre, ktera cloveka "vtahne" do hry? Jen tehdy, kdyz chces vyhrat, tak ztratis nadhled a hra te zcela pohlti a vtahne. Zapomenes na vsechno, nic neni dulezite, jen ta hra. Pokud chces hrat jen pro hru, muzes si to opravdu uzit? Zrovna jsem hrala s rodici Rummikub. Hrajeme casto. Pokazde, kdyz mi nezalezelo na tom, zda vyhraju ci ne, nezalezelo mi ani na samotne hre. Vsechno bylo jedno. Udelam dobry tah? Spatny tah? Co na tom sejde... Ale kdyz jsem chtela vyhrat, intenzita hry byla nekde uplne jinde. Najednou je to to nejdulezitejsi co je...

AFAR - [03.08.24 16:31] •

NATHA - [01.08.24 19:50]: Pravda. Dalsi moznosti by bylo provdat se v klastere a zit tam s manzelem. To me ovsem vubec nelaka. : - ) Otazka tedy zustava - svatba, anebo mnisstvi? Kdysi jsem si byla jista, ze mnisstvi je to, co chci... Kdysi mi nevadilo obetovat svobodu obycejneho zivota za mnissky restriktivni zivot. Tedy alespon ta predstava mi nevadila. Ted se ale ve mne neco zmenilo. Je to jako divat se tomu "tvari v tvar". Uz to neni jen ochota vzdat se svych svobod, uz je to realne. Jestli se ted do klastera vratim, tak pro mnisstvi. Jinak bych se nevracela. Desi me to. Mozna se snazim jen najit odvahu sama v sobe.

SNOP - [02.08.24 23:19] •

AFAR - [01.08.24 15:12]: No, zkracene receno, myslim si, ze v tomhle rozhodovani ti Buh nepomuze. Protoze Jemu bude mile, at se rozhodnes jakkoli, pokud to pak budes delat dobre. Takze nakonec musis prohlednout sama sebe, do ceho jsi ochotna jit "all-in" a nelitovat.

BTW Je vtipne, ze to byl prave zakladatel modernich olympiad, od ktereho mame ono motto "neni dulezite vyhrat, ale zucastnit se" :-)

NATHA (vulgo NONAME789) - [01.08.24 19:50] •

AFAR - [01.08.24 15:12]: myslim ze podcenujes moznosti klasteru v indii :-)

AFAR - [01.08.24 15:12] •

SNOP - [01.08.24 09:06]: „Kdo chce hrát s Bohem, ten holt musí do toho jít all-in … i když ví, že ho to bude stát všechno, ba i život. … V takové situaci ovšem nejsme.“ Já si myslím, že v takové situaci jsem. Pro mě je to celý můj život. Jde mi o život, i když ne doslova. Nikdo mě nebude soudit, mučit či vraždit, ale všechno v mém životě se změní, protože moje možnosti se změní. To, co mohu prožít na Západě, nemohu prožít jako mniška v klášteře v Indii. A naopak klášterní život nedává všechny možnosti světského života. A já budu muset jednu z těchto cest zavřít a mám hrozný strach se rozhodnout.

Jedna možnost je zůstat na Západě a žít krásný obyčejný život – najít si přítele, což je to, po čem toužím. Druhá možnost je vrátit se do kláštera a požádat o mnišství, což znamená obětovat a zapřít sama sebe. Už nikdy nezažiji noc s mužem a tu obyčejnou lásku, po které tak toužím. Možná ale obětovat tuto touhu je to správné, co bych měla udělat, anebo není? Všechny moudré knihy o něčem takovém mluví, že v jistý okamžik by člověk měl skočit, zapomenout sám na sebe, zapřít sám sebe a skočit.

„… nikdo po nás nechce, abychom zemřeli mučednickou smrtí. Žijeme malé životy… Vykupitelské dílo Kristovo je navíc dokonáno, haleluja!“ Můj život je malým životem, ano. Nakonec stvoření trvá již miliardy let a vesmír se rozpíná na miliardách světelných let. Z miliard lidských životů, které žijí na planetě Zemi, ten můj malý život není nijak významný ani důležitý. Je krásné si to uvědomit. Pak vidím, že na mém rozhodnutí nezáleží. Je to jen jedno malé rozhodnutí jednoho bezvýznamného člověka. Ať se rozhodnu jakkoli, Boží dílo tím nebude ani lepší, ani horší, ani krásnější, ani ošklivější. A nakonec „vykupitelské dílo Kristovo je dokonáno“ znamená, že já ani nemohu vykonat nic, co již nebylo vykonáno. Vše se již stalo. Ničím nemohu přispět a nic nemohu pokazit. Stačí se jen nad tím radovat. Ani moje rozhodnutí, ani moje činy, ani můj život není významný. Nemohu přinést nic nového. Jenomže žít s takovýmto přístupem je jako jet na Olympiádu s tím, že nezáleží na tom, zda zvítězím. Takto nepoznám radost ze hry a ani nemohu tvrdit, že jsem se hry zúčastnil, protože jsem tam nebyl celou svou duší. Z hlediska Boha a stvoření na "vítězství" skutečně nezáleží, ale nám na tom musí záležet, protože to je jediný způsob jak hrát boží hru all-in.

V tom je právě ta tíha, že po nás Bůh nic nechce, že máme tu svobodu. Třeba je to skutečně jedno, třeba na tom skutečně vůbec nezáleží – třeba by mi na tom skutečně nemělo záležet, zda odejdu či zůstanu. Možná bych měla jednoduše zvolit tu možnost, která bude větší sranda :-) Beru to rozhodnutí příliš vážně? Máš pravdu v tom, že po mně opravdu nikdo žádnou mučednickou smrt nechce... Možná, že pokud se neumím obětovat láskyplně, tj. odevzdat se, možná bych to dělat vůbec neměla a prostě zůstat tady.

"Nejde o to, mít či nemít partnera. Jde o to, aby ten vztah byl dobrý." Je tedy jedno, zda odjedu či ne, když ten vztah bude dobrý? Protože v obou případech ten vztah může být dobrý, ať už odjedu či ne. Na základě čeho se pak ale rozhodnout?

Já se totiž musím nějak rozhodnout. Kvůli těm věcem, o kterých píšeš - strachy, hormony, představy, iluze, nic nevidím. Co to vlastně ta má touha po partnerovi a žití na Západě je? A odkud vychází? Je to nějaké moudré volání z nitra mé duše, které mě chce vést životem jako nějaký vnitřní guru? Anebo jsou to prostě jen hormony spojené s krizí středního věku - tedy ta pružina, která se mnou smýká? Je to něco, co bych měla odvrhnout a zapřít, anebo něco, co bych měla následovat? Nevím a neumím to poznat. Je ta touha zůstat na Západě něčím moudrým, co vychází z mého nitra, anebo je to úplně blbý pud? Ani život v klášteře nevidím moudřeji. Chci obětovat svůj čas, svoje roky, svůj život, svůj volný čas za dobrovolnickou činnost pro někoho, o kom si ani nejsem jistá, zda je to můj guru?

SNOP - [01.08.24 09:06] •

AFAR - [30.07.24 20:57]: Je dobré tyhle citáty nevytrhávat z kontextu. Zde je kontextem to, že Ježíš ví, že musí jet do Jeruzaléma a být tam odsouzen a popraven. A Petr ho přemlouvá, aby tam teda nejezdil, když tohle ví. Což Ježíš vnímá jako pokušení, jako zpochybňování Boží vůle. Ztráta života je zde ztrátou doslovnou, život je míněn doslovně, i ten kříž je míněn doslovně: kdo by se chtěl zachránit, kdo se bojí ukřižování, ten hází vidle do Božího projektu. Kdo chce hrát s Bohem, ten holt musí do toho jít all-in, musí dělat to, co je správné, i když ví, že ho to bude stát všechno, ba i život.

V takové situaci ovšem nejsme. Sice stále platí, že naše strachy a přání neznamenají nic proti vůli Boží a nesmějí být na překážku, nicméně nikdo po nás nechce, abychom zemřeli mučednickou smrtí. Žijeme malé životy v relativně pokojné době. Vykupitelské dílo Kristovo je navíc dokonáno, haleluja!

Kdo ví, co po komkoli z nás Bůh chce? Téměř jistě nechce, abychom zemřeli. Velmi pravděpodobně ani nechce, abychom odešli do jeskyně poustevničit. Velmi pravděpodobně ani nechce nic moc konkrétního: přece jenom svoboda lidská a rozmanitost lidí i světa jsou hodnoty Bohu milé.

Spíš jde o to, že by ty volby, ty touhy, ten život - v tvém smyslu - měl mít Boha vždy jako regulativ, jako něco, k čemu se vztahuješ a poměřuješ a směřuješ. Nejde o to, mít či nemít partnera. Jde o to, aby ten vztah byl dobrý.

Ani to není snadné - vstupují do toho takové věci, jako je lenost, strach, závislosti, hormony, prostě různé "pružiny", které námi smýkají, kam ani nechceme, ale jsme slabí se jim bránit. O nich mluví Ježíš, že je máme odvrhnout a zapřít sami sebe. Ne o životních snech či rozhodnutích jako takových, pouze o tom, co nám brání v tom, být dobří. Ačkoli moc dobře víme, co bychom měli dělat, neděláme to.

Ztratit život pro svého spasitele, to tedy v obecnosti znamená vzdát se neosvícenosti a nevědomosti.