Novinky | Knihovna | Vyhledávání | Bibliografie | Autoři  Odkazy | FAQ | Diskuse | Uživatelé | Fonty | Registrace | Ankety
Jméno:  Heslo:  



Diskuse קבלה Připomínky Inzerce Dotazy


Diskuse
Pro zadávání příspěvků musíte být přihlášeni. Pokud nemáte založený účet, REGISTRUJTE SE.
Nebo zkuste, zda není Vaše záležitost řešena na stránce často kladených dotazů.
Položky 9-18 z 36691 nalezených.
Na stránku zobrazit:
Vyhledat:
SNOP - [03.06.19 10:13] 
EGO-N - [01.06.19 19:19]: To mi hodně připomíná metamtiku rozměrů novinového kiosku.

“Gentlemen,” he said, “I invite you to go and measure that kiosk. You will see that the length of the counter is one hundred and forty-nine centimeters – in other words, one hundred-billionth of the distance between the earth and the sun. The height at the rear, one hundred and seventy-six centimeters, divided by the width of the window, fifty-six centimeters, is 3.14. The height at the front is nineteen decimeters, equal, in other words, to the number of years of the Greek lunar cycle. The sum of the heights of the two front corners and the two rear corners is one hundred and ninety times two plus one hundred and seventy-six times two, which equals seven hundred and thirty-two, the date of the victory at Poitiers. The thickness of the counter is 3.10 centimeters, and the width of the cornice of the window is 8.8 centimeters. Replacing the numbers before the decimals by the corresponding letters of the alphabet, we obtain C for ten and H for eight, or C10H8, which is the formula for naphthalene.”
EGO-N - [02.06.19 18:44] 
Jeste k Pi a te nepresnosti, lepe receno neschopnosti matematicky zachytit bozi tvorbu:
http://www.abarim-publications.com/Bible_Commentary/Pi_In_The_Bible.html

( Cela http://www.abarim-publications.com/ je super! Zase mam co cist a na dlouho )
SHAMIRA - [02.06.19 12:16] 
EGO-N - [02.06.19 12:03]: No, bude to trochu „jiná matematika“, ale v tom verši ze Zacharjáše je tentýž případ rozdílu mezi psaným zápisem a čtením slova jako ve 2 Kr 7,23. Obecně jde o to, že dvojice „kav“ a „kava“ (na konci je „he“, které dává jménu ženskou koncovku) má z kabalistického hlediska potenciál k výkladům týkajícím se prodloužení Středového provazce, zvaného „kav“ (Tiferet), který se skrze Jesod ve stavu slitování táhne až k Malchut (ženskému principu a druhému „he“ Božího jména), takže „kava“ poukazuje na toto spojení a verš Za 1,16 k tomuto chápání přímo vybízí. Ale co s tím podnikly autority, to se taky ještě musím podívat.:-)
EGO-N - [02.06.19 12:03] 
Nerozumim presne ... ale dostuduju.
SHAMIRA - [02.06.19 11:17] 
EGO-N - [01.06.19 19:19]: Dík za ten výklad z "historie pí"... Otevírá zvláštní souvislost s „mírou“ slitování a naděje (Za 1,16 a výklady)...
EGO-N - [01.06.19 19:19] 
Jak dosahovat temer nekonecne harmonie?
Zrejme jen harmonickym postupnym uzavrenim veskereho pohybu, t.j. zivota sameho do sebe.

Time and Space conservation:
The Egyptian name for the cartouche was shen, which means 'to encircle.'

Nekonecna primka uzavrena sama do sebe, plocha do koule, psychika cloveka do sebe, mlceni ... atd. = kruhovost pohybu, nekolizni typ zivota... atomu, cloveka, hvezdy, galaxie, vesmiru.

The History of Pi:
However, most mathematicians and scientists neglect a far more accurate approximation for pi that lies deep within the mathematical "code" of the Hebrew language. In Hebrew, each letter equals a certain number, and a word's "value" is equal to the sum of its letters. Interestingly enough, in 1 Kings 7:23, the word "line" is written Kuf Vov Heh, but the Heh does not need to be there, and is not pronounced. With the extra letter , the word has a value of 111, but without it, the value is 106. (Kuf=100, Vov=6, Heh=5). The ratio of pi to 3 is very close to the ratio of 111 to 106. In other words, pi/3 = 111/106 approximately; solving for pi, we find pi = 3.1415094... (Tsaban, 78). This figure is far more accurate than any other value that had been calculated up to that point, and would hold the record for the greatest number of correct digits for several hundred years afterwards. Unfortunately, this little mathematical gem is practically a secret, as compared to the better known pi = 3 approximation.
JANNIV (vulgo cmdr. Worf) - [28.05.19 00:53] 
SHAMIRA - [19.05.19 10:49]: opravdu děkuji. Prostuduji, pak napíšu své dojmy. :)
EGO-N - [26.05.19 18:38] 
Neco modernejsiho razu :

OČISTA A HEREC
( Knižka: Kapitoly o dramatě )

V Aristotelově výměru tragedie vyskytovalo se slovo ,očista“, „katharsis“, a byla to „katharsis tón tojútón pathématón“, očista těch takových vášni či trapných citů. O té očistě napsány spousty obšírných výkladů, nikdo kdo pojednával o tragedii a tragičnosti, nemohl přes ni přejít, aby se nějak o ní nevyslovil, a jsou mezi výklady mnohé, kterých nelze přečist bez pohnutí: nad jiné památný je Lessingův rozbor v „Hamburské dramaturgii“. Slovo stalo se nezbytně drahým všem, kdož o věci sebeméně přemýšleli, protože vyjadřuje děj a zjev z nejkrásnějších v umění. Vycházelo-li se od výměru Aristotelova, bylo vždy nejprve třeba rozhodnout, co si myslí těmi takovými vášněmi či trapnými city, a když se to poněkud rozhodlo, nastávala dalši otázka, v čem jejich očista záleží a v kom i jak se provádí. Dospívalo se často k závěrům, jež činily z tragedie básnický druh zcela a všedně didaktický: měla očištovat na př. od přepjaté ctižádosti nebo od nemírné pýchy nebo od neústupné otcovské tvrdosti nebo od neúchylné přikrosti soudcovské, vztahovalo se to na diváka, aby opouštěl divadlo poučený, pozornější a opatrnější k svým vadám. Ale očista nepřísluší jen k podstatě tragedie, nýbrž také k podstatě komedie, drama nebylo by bez ní estheticky tím, čím má být, a první u koho ji můžeme pochopit a poznat, je herec.

Souvisí s tim, co bylo od Diderofa nazváno paradoxem herecké tvorby. Ve svém psychologicko-estetickém dialogu Diderot rozuměl tim paradoxem rozpor, který je mezi niterným chladem hrajícího herce a jeho zevnim různým vzrušením od mírného pohnutí až k nejprudšimu pobouřeni: zevně vidíme kohosi, kdo nás mocně dojimá a uchvacuje svými tklivými větami, svými stesky, vzdechy, stony, bolestnými výkřiky: slzami, svým hořícím nadšením, šlechetným zápalem, svatými hněvy, a uvnitř zůstává při tom obyčejně (aspoň u zralých umělců) bytost ničím nedotčené, vzdálená všemu, co pronáší a koná, zabraná do svých osobnich, postranních starosti a spádu. Diderot přimo žádal, aby herec se takto rozpolcoval, nevěřil v pravý úspěch a v pravý výsledek žádného herce, jenž se dával strhávat proudem citu, a jako dokonalý filosof francouzského stoleti osmnáctého prohlašoval „studenou hlavu" s největší zdrženlivosti citovou a základní vlastnost kazdého geniálního člověka, herce zejména. Jen herec, který v nejrozechvělejšich místech dovede neosobne zachovat svou pozorovatelskou střizlivost, odhadovat a určovat uvědoměle každý svůj odstin hlasový : každý posunek, jasně nezkaleně rozvinovat svou hru podle předsevzaté, promyšlené a propracované představy, jen ten mohl dostoupit nejvyšších met, k nimž jeho umění směřovalo. Ovšem, bylo by mylno se domnívat, že snad Diderot pohnutí a pozdvižení citu tvorby herecké nadobro vylučuje. Vyslovně se zmiňuje o "la foreur du premier jet“, o rozčileni a vzkypěni prvního vrhu, kdy příští postava se zatím jen zmateně vynořuje a znovu ještě slučuje počátek hereckého pojetí s rozehřátim a rozvroucněnim, jež herec musí překonat svým dalším zevrubným a postupným studiem. Víc a víc se musi opanovávat, víc a víc napinat svou rozvahu, pamět. zkušenost, technickou vynalézavost, až se octne zcela nad svým výkonem a mimo něj jako nad dílem, které bděle a vyměřené tvoři svýma rukama z rozvrženého, nacvičeného plánu.

Diderot však správně postřehl, že toto stanovisko k svému dílu herec má společně se všemi ostatními umělci, s každým jiným geniálním tvůrcem, a právě proto nelze tvrdit, že by „paradox“ byl vlastnictvím zrovna výhradně jeho. Ale sám ten „paradox“ je důsledkem hlubšího a prvotnějšiho paradoxu a to je ten, že herec vystupuje na jevišti v podobě osoby, kterou bychom u něho ve skutečnosti marně hledali a již by ve skutečnosti ani nebyl schopen být. Petruchio, zlý a urputný krotitel, který hrozivě práská bičem proti ulekané Katušce a divoce kouli očima, aby zdrtil každý vzdor, je kdesi ve skutečnosti ochočeným a krotkým manželem, jenž by si proti vůli své choti netroufal ani klesnout : smejčí pokoje, chodi pro chleba a dává se řídit jako dítě. Hamlet, roztrpčený, uražený a raněný hloubavec, jenž rozjímá o nejtemnějších záhadách života a smrti, o nejchoulostivějších stránkách lidské povahy, a jenž tak vyniká královským duchem nad svým okolím, má kdesi ve skutečnosti prozaického dvojence, spiš optimista nežli pesimistu, prázdného všech sebevražedných a namáhavých myšlenek, úzkostne chránícího své zdraví a svůj blahobyt, vytrvale dbajiciho, aby nemohl být obviněn ze žádných podezřelých záměrů. Velebná, hrdinná matka Jugovičů, která nelituje posledniho syna a chtěla by jich mit dvakrát tolik, aby je bez váhání mohla obětovat vlasti a poslat na smrt, klesá ve skutečném svém životě na bázlivou ženu, jež by se zoufale zděsila, kdyby ji muže nebo syna brali na vojnu a běhala by pokorně prosit kdekoho, aby se pro boha nad ní smilovali. A kdybychom obhlédli celý repertoár kteréhokoliv herce a kterékoli herečky, našli bychom směs různých a různých postav, kterých už pro jejich různost nemůžeme přenést a směstnat do jejich skutečnosti: se žádnou z nich nemohla by v duševní sile a odvaze, v dálce, bystrosti a smělosti myšleni, v jemnosti a bohatosti citu měřit se ta bytost, se kterou se u herců a hereček potkáváme většinou ve skutečném životě. Ani utajené vlohy k tomu nemaji, aby byli skutečně tím, čím jsou na jevišti, a snadno by se šeredně zklamal, kdo by si hájil, že postava jevištní ve skutečnosti hercově toliko dřime a čeká na popud, aby se zplna probudila. Herec se odlíčil, vysvlékl divadelní kostym, nasadil se do svého domácího šatu i mravu a je z něho poštěvačný žárlivec, který se s kolegy pere o role, ješitnik, jenž chce být oslavován nejhloupějšim kritikem, bloud, jenž se chytí na každé lichotné slovo, bohém, jenž se topí ve flekovském a mracich kouře, pohodlný, loudavý mozek, jenž se houževnatě drží při zemi.

Zdá se dokonce (jak napovídá Diderot), že čím je kdo větši občanskou nickou, tím je úrodnější v nadání hereckém: musí být ničím, aby dovedl být vším. Ve vrstvach společenských a dobách, kde je nejvíc příčin k ustavičnimu pocitu nicotnosti, bezcennosti, zavrženosti, snizenost, vynořují se nejplodnějši a nejnadějnějši talenty herecké: v počátcích našeho národního probouzení, v tlačicim posunu některé spodnějši třídy. A ted si tedy představme, že ta občanská, sociálni nicka, pokoutni a odstrčená, má se celou svou osobnosti vzepnout na titana Promethea, jenž, přikován ke své skále, meni verše věčného, nenávistného zhrdáni ve tváře Diovy! Nebo si představme, že ten nijaký, bezcenný člověk má vystoupit jako Antigona, jež opovážlivě porušuje příkaz králův a odpirá králi poslušnost, obmezuje-li jeji službu mrtvým! jako Orestes, jenž vraždí vlastní matku a prchá šílený, pronásledován rozzuřenými liticemi! jako Faidra, jež dopuštění pohněvané bohyně zmítá se hříšnou, krvesmilnou vášni a musi se k ni veřejně přiznat! jako Macbeth, jenž jde v noci zákeřně zabit svého krále, spícího, nic netušíciho, a jenž se pak zběšile brodí v proudech nevinné krve! jako Harpagon, jenž vlastním dětem nepřeje najíst a zničil by jejich štěstí pro svou krutou, nesmyslnou lakotu! jako stavitel Solness, jenž poleze na nejvyšší, nebezpečné lešení, aby tam hřímal rouhavý výsměch nebeským mocnostem! Víme, že herec nesměl se zdráhat, když mu připadl úkol, aby hrál i Boha sama. znectěného a trpícího, msticiho a trestajiciho, nekonečně vznešeného a zářného. V různých těch pašijových hrách (ober-ammergauských) a jiných příbuzných musil přijít na jeviště božský Spasitel Kristus, živý a tělesný, tak, jak zakládal církev, tak, jak dělal zázraky, tak, jak za lidstvo umíral na kříži.

Bylo by to vše možno, kdyby herec nebyl bytostí, jež překonala v sobě a očistila dva trapné city lidské: bázeň a lítost? Litovat nesměl sama sebe, že se vytrhne ze svého klidného, tichého byti a že se vrhne ve vir a změť otřásavých nepokojů, v jejichž průzoru číhá smrt. A bát se nesměl, že se učiní nositelem a mluvčím, zastáncem a potvrzovatelem tolikerých přišerností a hrůz, neobyčejných činů a zvláštností, vzpour a odbojů, zkázné velkosti a zpupné, vyzývavé povýšenosti. Dovede odůvodnit svou smělost a dokázat, že si ji směl dovolit?

Mnoho by se mohlo říci o tom paradoxním hereckém hrdinství, jež přemáhá, udolává, očišťuje životní bázeň a životní lítost k sobě: Theodor Lessing umí o něm všelicos vykládat. Neubývá ho pokrokem doby ani vypěstěnou a naschráněnou řemeslnosti i umělostí hereckou; neboť každá doba přináší nám své nové podněty bázně a litování, jak svědčí Dumas, nebo Ibsen, Ostrovskij nebo Gorkij, Kleist nebo Hauptmann. A jisto jest, že jen přes tu hereckou očistu vede cesta k velkosti a životní svobodě, ke kráse a tvůrčím činům. Musi však z toho ve spojení s první a druhou kapitolou zároveň vyplynout, že drama vzniká vůbec teprve hercem, že dramatu neni prostě tam, kde není herce. To, co nám podává dramatický spisovatel, je pouhý scénář, básnický dramatický text, nic víc, a dramatický básnik, jenž svými dialogy a sestavením svých výjevů neprozírá v duchu k vývoji hereckého výkonu, nemůže být nazýván dramatikem: knižně drama není žádné drama. Od bázně a litování nelze se očistiti na papíře, na plátně, v sochařské hlíně, naopak, papír, plátno, sochařská hlína dokazují spíš, jak se osobně bojíme a jak sebe osobně litujeme, jak nechceme nic vzít přímo na se, na svou osobnost a bytost; kdežto herec, herec se dal třebas kaceřovat a proklínat za to, že hrál taškáře a lotry. Změřme podle toho, jakou podněcovaci silu musejí mít v dramatickém textě dialogy a nastiněné scény, maji-li způsobit, aby se herec tak vytrhl nad sebe sama! Otto Ludwig (citujme ho ještě jednou) mnoho se nalopotil ve svých shakespearských studiích mimickými vlastnostmi dramatikova slohu a zejména tím, jak kde dialog všecku hereckou mimiku obsahuje v sobě. Ale to je všecko málo! Sloh dramatikův musi ve své zkrácenině nadržovat takový příval a nátlak života, že naplní naráz nejkratší uměleckou bytost, ktemu známe, a že ji rozduje k největšímu konu, jakého lidská bázeň a lítost k sobě jsou schopny.

Česká stráž. Roč. 1., č. 23. z 16. srpna 1918
SHAMIRA - [19.05.19 10:49] 
JANNIV - [18.05.19 08:53]: Ještě přece jen jedna konkrétní odpověď ke kontextům vztahu Kain-Lámech; pochází z midrašové tradice, jak ji sepsal Raši (Berešit 4,19 a 23, přel. M. Beneš), viz zde:
http://www.olam.cz/aktuality/sidry/Rasi/bereshit/rasi_bereshit.html
SHAMIRA - [19.05.19 09:57] 
JANNIV - [18.05.19 08:53]: Proč myslíš, že příběh byl cenzurován či proškrtán? Musí být všechno v Bibli tak, jak si to přejeme? :-) Případně aby už na nás nic nezbylo?
Promiň, že teď odpovím jenom rámcově, protože v těchto věcech podle mne nemá smysl říkat „toto je toto“. Pokud se tedy ptáš na smysl příběhu, lze obecně říci, že u Kaina je centrální spojitost mezi tím, co je v srdci člověka při obětování (a jaký je význam oběti), zrod hříchu v mysli, který plodí další hřích, pokud člověk podlehne (jsme u prvních lidí se svobodnou volbou) a začne ho rozvíjet určitým směrem. Význam smrti/transformace a toulání/opakování téhož. Chceš-li pěkné zamyšlení na toto téma, viz Buber, Obrazy dobra a zla, I,2 (ale v podstatě celá první část o imaginaci a pudu), případně Weinreb, Der göttliche Bauplan der Welt II,2 – mohu zprostředkovat to i to. V podstatě oba autoři člověka přivedou k rovině, která dá duši směr, jehož pomocí si pak může dohledat „zbytek příběhu“ a dopsat tu esej za sebe sama.
Pastevce a zemědělce bych taky nepodceňovala... ani úvahy nad tím, co dělá pastevec a co zemědělec (potažmo či stavitel měst atd. v další linii) ve vztahu k nebesům a zemi... např. co znamená orat, sít, sklízet, „jíst plody svých rukou“, přetvářet „tvář“ země, tvořit ve hmotě. Málo mystické ani málo magické to určitě nebude.:-)
Položky 9-18 z 36691 nalezených.
Na stránku zobrazit:
Vyhledat: