Zariatnatmikova knihovna

Diskuse

Položky 559-568 z 36881 nalezených.

LOCKI - [18.05.18 08:15]: Napsal jsi to celé krásně a od srdce.
Nejde mi o to, abych řešil, kam se schoval Bůh, když mi není dobře a zda si vzpomenu na chválu v tučných časech.
Utrpení rozumím podle slov Exupéryho: "Utrpení je nejrychlejším zvířetem, které člověka zanese k Bohu..."
Jde mi o nalezení toho "módu" spojení, který jsem kdysi zažil a v němž není třeba slovní modlitby a to bez toho, abych k tomu potřeboval projít utrpením. Tedy jde o to, být nějak předvídavější. Bdělejší. Rychlejší než čas, být při vzniku okamžiku a ne až na "ocase".

LOCKI (vulgo TheLayLama) - [18.05.18 08:15] •

CHALWAT - [13.05.18 15:59]: Pokud to mělo co do činění s mým příspěvkem - nemyslím, že v nějakém výroku, nebo postoji lze komplexně obsáhnou pravdu. Ani dílčí, natož širší. Píšu s vědomím, kam jsem vychýlil téma a jsem vždycky rád, pokud se zapojí někdo, kdo vnímá Střed a poukáže na něj tím, že nabídne protiváhu. Tohle je podle mého největší dar diskuse, resp. dialogu. Skutečné setkávání duší, které vnímají, že Život do výroku neuzavřou. Z reakce poznáš, vycítíš, jestli druhý ví, jestli má vhled a vnímá Boha, Život. Pokud to tak je, naplňuje se stejně raálně, jako poeticky Mt 18,20 "Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." ;-)

EGO-N - [17.05.18 20:14]: Ač s Tebou v některých věcech nelze nesouhlasit, toto je velice, VELICE ošidná věc. Ono v nouzi si na Boha vzpomene kdekdo. Za dobré časy je třeba děkovat velmi vědomě a to si pak skoro nikdo nevzpomene. Jistě je ale důležité neztrácet ve zlých časech důvěru v Boha.

Nemoci, stáří, smrt, problémy jsou věci nanejvýš samozřejmé. Přijdou s jistotou v průběhu života. Neptají se, zda jsi připraven, zda se na ně právě cítíš. Neptají se, jestli jsi se právě nevydal až z paty a potřeboval bys spíše klid a pohodu. V těch vyjmenovaných, samozřejmých kvalitách života je stereotyp hledat víc, než v nich je. Adorace utrpení máme poněkud příliš. Jasně, když Tě přitlačí ke zdi, mobilizuješ se. Zdaleka ale není jisté, zda správným směrem. Mnoha trpícím se stane, že je utrpení mrzačí. Jejich potenciál je umenšen, vyčerpán nutnou mírou zúčastnění, o které si utrpení řídá vesměs velmi nevybíravě. Není to vlídný host. Utrpení je ten "poslední učitel" a jediná jeho neodkecatelná kvalita je, že nutí k opravdovosti. Proto je také tolik adorováno, pokud lidé mají jinak k opravdovosti daleko, důrazně ji připomene.

A pak jsou tu věci nesamozřejmé. Krása. umění, božské kvality, posvátné okamžiky atd. Společné mají to, že jim musíme vycházet vstříc. Jsou to mnohem lepší učitelé, ale stojí práci "udělat k nim příjimačky". Samozřejmí učitelé přijímají každého. ;-) Naše spirituální prostředí je vychýlené spíše dost nemocným směrem "dobrého pomálu". Na to vždy reaguji otázkou, zda to znamená Boha pomálu. :-)

AFAR - [17.05.18 18:50] •

RAMON: Ja to nechapu, jak to myslis. Kdyz jsem smutna, Buh je najednou hrozne daleko. Je tam nekde ve svem nebyti a je tak abstraktni, ze se neda ani pojmout. Smutek je tady a je velmi konkretni. Duvera v Boha a v to, ze je dobry, na smutku nic nemeni. Buh je dobry, kdyz jsem stastna, a je dobry, kdyz jsem smutna. Buh je se mnou, kdyz jsem stastna, a je se mnou, kdyz jsem smutna. A odevzdat svuj smutek Bohu nechci, protoze je svym zpusobem krasny. Pripomina mi, na cem mi opravdu zalezi.

SNOP - [14.05.18 01:19] •

CHALWAT - [13.05.18 15:59]: Ano, Lockiho text je nutne cist jako jeho vyznani, ne jako nejakou obecnou pravdu. Ale zase, copak nekdo dela (dokaze delat) neco jineho, nez ze dava sam sebe? Pokud to mas jinak a Lockiho vyznani Ti pripada prilis nevyrovnane, napis sebe a vyrovnej to :-)

CHALWAT - [13.05.18 15:59] •

Jsem si přiměřeně jist, že každý jsme dítko Boží, ale zdaleka ne každý se stane uvědomělým Bohem. Stezek je mnoho. A přemítání nad tím, co všechno mi bere a jak mne mrzačí usebrání se v izolaci, je typickým postojem obyvatele Domu v půli cesty. Ztráty a omezení řeší sympatizant.

RAMON - [12.05.18 12:50] •

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38]:
"Musím předeslat, že se snažím o nalezení východiska ze situací, (kterých bývá život lidský plný) kdy dokáže čas, potažmo pomíjivost, člověka řádně potrápit.
Někdo se prostě obrní navenek, uvnitř je pak ale nevědomě nahlodáván s ještě horšími důsledky."

Rád bych ti poradil, ale je to těžké, když jsem v tom totiž s tebou :-)
Důvěřujme Bohu, že je Dobrý. Klasická, dobře dostupná křesťanská rutina je doporučeníhodný způsob, jak tyhle problémy dostat do kontextu. A z osobní zkušenosti můžu říct, že skrz ni Bůh skutečně uzdravuje.

LOCKI, SNOP, AFAR
Díky za Vaše texty. Je radost to číst.

LOCKI (vulgo TheLayLama) - [10.05.18 10:54] •

SISACHOCHUš - [06.05.18 22:20]: To zní hezky. Kdo to tedy všechno vnímá? Kdo je "pozorovatel"? Kdo si "rád užívá"? ;-) Je otázkou, zda praktikuješ zen. Ve výsledku je jedno, jak se to nazve, podstatné je, že zen není odtažení do "pozorovatele", do stavu "kdy není onoho já". To je jedno z užitečných, dílčích přípravných cvičení.

AFAR - [08.05.18 12:42] •

SISACHOCHUS - [30.04.18 19:38]:
Clovek, ktery se snazi nalezt vychodiska, je predurceny, aby se trapil. A nakonec ty vychodiska stejne nenajde. Ono je ani najit nejde. Zivot te vzdycky prekvapi a predhodi nove situace, na ktere by bylo treba vychodiska najit. Takovy zivot je pak ale jen zmeti novych situaci a hledani vychodisek z nich. Myslim si, ze je dobre se proste jen pustit. Zivot je obcas na nic. Kdyz je clovek smutny anebo se trapi, nemyslim si, ze je potreba se resit anebo spravovat nejakou situaci. Naopak, staci byt jen smutny. Nakonec, smutek je velmi hluboky cit, ktery stmeluje lidkou dusi.

SISACHOCHUš - [06.05.18 22:20] •

Rád si užívám krátkodobé bytí jen jako čisté vnímání. Lehnu si na lehátko do zahrady, zavřu oči a zmizím. Je jen zpěv ptáků, vítr vanoucí v korunách stromů, vzdálený ruch města, ne žádné "já". Nějak tak si představuji bytí jako nezúčastněný pozorovatel a nějak citově oploštělý si při tom nepřijdu. Ono ani v té chvíli jaksi není nikoho, kdo by mohl být citově oploštělý, když není onoho "já". Jen jsem netušil, že vlastně praktikuji Zen :-) .
Ovšem uznávám, že krátkodobá cvičení nejsou žádným řešením.

LOCKI (vulgo TheLayLama) - [03.05.18 15:29] •

SISACHOCHUš - [30.04.18 19:38]: Čím jsem starší, tím méně hledám útěchu v metodách odtažení do nestranného, případně zatažení do sebe, nebo jakýchkoliv jiných metod vlastní záchrany. Navození módu Božské moudrosti, který by měl sloužit jen k vlastní záchraně od utrpení nevyjímaje. Je tomu proto, že moje/tvoje, já/ty je úroveň, která už po základní zkušenosti správného odosobnění nemá tak ostré hranice, jako když člověk kouká jen individuálně.

Cest, kterými se dostáváme ze zajetí osobního já je samozřejmě více. Člověk se může vydat, může překročit sebe do lásky, ve které moje trápení a trápení milované bytosti, stejně jako radost nejsou mé/její, ale skrze lásku hranice padají. Na této cestě se dá pocítit láska Života, který se vydává do všech podob.

Z duše je mi již odporná cesta radikálního odtažení, citové kastrace, která sice zbabělce chrání před bolestí, ale za cenu duševního zmrzačení. Obraz "mudrce" lhostejně přehlížejícího hemžení světa, povýšených mistrů v ústraní je svět těch, kteří jestli dosáhli mistrovství, tak ve zbožštělém sobectví.

Mohl bych pokračovat, abych ukázkami kudy ne na zaběhlých kolejích jednoduchých řešení naznačil, kde je asi Střední cesta. Cesta obsahující, živá, vnímavá, kde božská moudrost není odlidštěnou a nakonec nelidskou, ale prostupuje člověka stejně, jako ho prostupuje Život. Útěchou je, že milovat život v jeho podobách i ten bez podoby dává vteřinám pomíjivého bytí podíl na věčnosti.

Život se nějak vyslovuje ve formě. Možná je naplněním tohoto vyslovování někdo, kdo ve svém bytí oslaví všechny a všechno, co k němu vedlo. Duch, který spasí formu i jako každou jednu, která byla součástí cesty Života k Němu. Nevím, tohle je otázka víry...